Evžen Plocek – příběh plný otazníků …
Tragická smrt Evžena Plocka, který se 4. dubna 1969 zapálil na náměstí v Jihlavě a následně zemřel 9. dubna 1969 v jihlavské nemocnici, není ani dnes zapomenuta.
Avšak za ta dlouhá léta se nabalilo na tuto událost očividně mnoho zkreslujících legend i polopravd.
Donedávna či dodnes žijící svědkové posledních dní i hodin života Evžena Plocka totiž uvádějí ve svých ,,zaručeně pravdivých,, verzích někdy takové rozpory, že se jen těžko skládá z těchto střípků něco, co by se alespoň mohlo podobat historické pravdě. Místo toho jsme zde svědky šíření ,,zaručených,, zlidovělých historických polopravd. Dokonce i já jsem byl řadovým konzumentem a dokonce jistý čas i propagátorem těchto polopravd o Evženu Plockovi, neboť jsem nebyl seznámen se skutečnostmi, pro které musí člověk sáhnout přece jen hlouběji, než jen do stránek běžných médií, které se snaží učinit obraz Evžena Plocka ryze pozitivní.
Když jsem při psaní knihy ,,Jihlava ve spárech StB,, v roce 2010 nahlédl do odtajněných archivů StB, hledal jsem něco úplně jiného, ale zcela náhodou jsem narazil na mnohastránkové pojednání o Evženu Plockovi a jeho zoufalém činu a následné smrti. To můj názor na Evžena Plocka poněkud změnilo.
Nabyl jsem přesvědčení, že totiž není zcela objektivně evidentní, že toto sebeupálení bylo uvědomělým politickým činem. Dokumenty Veřejné bezpečnosti i tajné dokumenty StB i běžná nemocniční lékařská zpráva totiž jasně hovoří o tom, že Evženu Plockovi po jeho pokusu o upálení byla v jihlavské nemocnici odebrána krev a v ní měl 3 promile alkoholu, což odpovídá hluboké opilosti, při níž už lidský rozum nefunguje a tělo je sotva schopno chůze. Těžko pak posoudit, zda jeho čin byl uvědomělým protestem a proti čemu vlastně. Navíc podle svědků si v den upálení Evžen Plocek stěžoval na silnou bolest zubů. Pokud si vzal na tuto bolest uklidňující prášky, společně s alkoholem ve výši 3 promile to mohlo mít ještě větší následky na jeho uvažování.
Dokumenty StB dlouze rozebírají snahy vedení Veřejné bezpečnosti informaci o alkoholu v krvi oběti před veřejností utajit. Ještě před svou smrtí o to prosil i sám Plocek, když dalších 5 dní umíral s těžkými popáleninami na nemocničním lůžku. Pravdu věděl jen sám Evžen Plocek, pokud si ji v danou chvíli uvědomoval.
Jde o to, že případ Evžena Plocka ihned po jeho činu začala vyšetřovat Veřejná bezpečnost v čele se svým náčelníkem Mjr. JUDr. Mojmírem Doubkem. Za to, že vznikla legenda jménem Evžen Plocek, může především právě Mojmír Doubek (narozen 8. listopadu 1926. Byl šéfem jihlavské STB od 1. června 1963 do 30. června 1966. V roce 1966 byl přeřazen z pozice okresního šéfa jihlavské STB do pozice šéfa jihlavské uniformované policie - Veřejné bezpečnosti). Přestože byl Mojmír Doubek bývalý šéf jihlavské StB, byl to člověk v nitru vlastenecký a těžce nesl fakt, že 21. srpna 1968 vtrhla do Československa okupační vojska Sovětského svazu. Proti okupantům i příchozímu sovětskému stylu komunismu hrdinně bojoval různými způsoby, ač riskoval svoji stávající funkci okresního šéfa Veřejné bezpečnosti v Jihlavě. Je však ale jedna věc, kterou Mojmír Doubek myslel dobře, ale z morálního hlediska je spekulativní. Mojmír Doubek byl totiž i jednou z hlavních osob, která úmyslně zapříčinila, že upálení Evžena Plocka, které se odehrálo 4. dubna 1969 na jihlavském náměstí, dostalo politický a morální podtext, který začali lidé brát jako čistý osobní protest proti sovětské okupaci a politice KSČ. Doubek totiž bránil z pozice náčelníka jihlavské Veřejné bezpečnosti zjištění skutečných příčin Plockova sebeupálení, nevyslechl klíčové svědky a bránil, aby k Plockovi do nemocnice, kde ještě několik dní žil (zemřel až 9. dubna 1969), mohl kdokoliv (kromě rodiny) přijít. Vyslechl jej pouze on sám s majorem Číhalem z jihlavské Veřejné bezpečnosti přímo v nemocnici krátce před smrtí. Především zabránil tomu, aby se patřičné orgány a veřejnost dozvěděly, že poté, co byl Evžen Plocek z náměstí dopraven do nemocnice, bylo mu v krvi naměřeno lékařem 2,97 % promile alkoholu a bránil tomu, aby na veřejnost pronikly jakékoliv negativní okolnosti, které by mohly čin Evžena Plocka snižovat nebo zesměšňovat.
Především informace, že svůj čin Evžen Plocek provedl v hluboké opilosti, by zcela znevěrohodnila politický a morální čin, který by měl člověk učinit s plným vědomím. Těžko by se omlouvalo i třeba jen jediné pivo nebo štamprdle na kuráž, natož zjištěné 3 promile alkoholu, které odpovídaly hluboké opilosti pod hranicí otravy alkoholem. Dle materiálu STB sám Evžen Plocek prosil na smrtelné posteli Mojmíra Doubka, aby nikde nezveřejňovali, že byl při tomto činu opilý. Mojmír Doubek tak přispěl ke zrození Evžena Plocka jako ikony boje proti sovětské okupaci, myslel to dobře a účel to splnilo, ale nebylo to úplně čisté. StB byla tehdy velice rozhněvána, když zjistila, jak Mojmír Doubek sabotuje vyšetřování a odmítá předat zjištěné skutečnosti StB. Ta nakonec událost přezkoumala sama, a přestože má StB pověst, jakou má, učinila tak objektivněji. A na rozdíl od Mojmíra Doubka tím nesledovala žádný zmanipulovaný cíl, nešlo jí o to, šířit na veřejnosti něco jiného, co by šlo do karet KSČ nebo sovětským okupantům, jen chtěla vědět pravdu a důvod, proč se náčelník Veřejné bezpečnosti chová takto tajemně, vyšetřování sabotuje a odmítá se podělit o pravdivé skutečnosti případu. Vyvstává otázka, nakolik mohou být odtajněné materiály StB důvěryhodné a zda StB schválně takové dokumenty nevytvořila proto, aby Plocka diskriminovala. Jak jsem již naznačil, StB Evžena Plocka po jeho činu nikdy veřejně nenapadla ani jeho čin nesnižovala. Materiály, ve kterých jsou informace o Plockově činu uvedeny, byly tajné, nikdy se jejich obsah neměl nikdo dozvědět, šlo o vnitřní vyšetřování pro samotnou StB. A StB sama pro sebe potřebovala vědět pravdu. To, co by šířila na veřejnost, by mohla být pravda upravená dle potřeb KSČ, ale v tajných interních materiálech šlo o to, zjistit, jak to skutečně bylo a podle toho jednat. Takže o jejich pravdivosti není pochyb. Tím spíše, že materiály o tom, že Evžen Plocek měl po svém sebeupálení v krvi 3 promile alkoholu, pocházejí již z vyšetřujících spisů Veřejné bezpečnosti, která byla na straně Evžena Plocka a odběr krve po Plockově činu a výsledky jsou zdokumentovány Nemocnicí v Jihlavě bez jakékoliv manipulace. Jak byly zjištěny, tak byly předány Veřejné bezpečnosti, která je chtěla před veřejností utajit, ale následně si je vyžádala i StB. I přesto StB tato fakta proti Plockovi nezneužila. To, že Evžen Plocek spáchal čin opilý, se jen šuškalo a svědkové potvrdili, že prošel ten den několik hospod. Později se však mělo za to, že jsou to jen pomluvy prosovětských komunistů, aby Plocka zesměšnili. Ovšem nyní existují v archivu StB jasné důkazy a originální dokumenty, včetně lékařských zpráv, které dokazují tento historicky nelichotivý fakt.
Navíc si lze povšimnout, že Evžen Plocek se na čin nepřipravoval tak jako Palach a Zajíc, který již dopředu psal posmrtné poselství a oba svůj čin dlouho plánovali a provedli za střízliva. Neupálil se ani na žádné symbolické politické výročí, jak to bylo ,,běžné,,. Evžen Plocek si teprve cestou z hospod v opilosti sháněl v nejbližším okolí hořlavinu... Jakési ,,poselství,, sepsal jen pár slovy narychlo až v tomto stavu hluboké opilosti na kus papíru a položil je na pouťovou střelnici (z jeho obsahu nelze vyčíst, že je to politické poselství a o tom, co tím chtěl říci, se lze jen domýšlet).
Legenda o Evženu Plockovi se snaží prezentovat, že se upálil přímo před tehdejším sídlem KSČ (dnešní budova České spořitelny na Masarykově náměstí), čímž se má umocnit dojem, že upálení bylo politické, ale sídlo KSČ bylo od místa skutečného upálení příliš daleko, aby se dala automaticky vyvozovat tato souvislost, Evžen Plocek totiž vzplál asi 20 metrů od tehdejší prodejny Baťa na druhé straně náměstí, hořící začal chodit v kruhu a poté utíkal kolem morovému sloupu dokonce opačným směrem – k horní kašně, kde byl teprve uhašen. Podobných přikrášlování legendy je možno vysledovat více a neslouží objektivnosti této již historické události.
Jako například další tvrzení, že jde o zamlčenou oběť, o které komunisté zakazovali mluvit. Faktem ale je, že o Evženu Plockovi po jeho činu napsala jak okresní Jiskra dne 9. dubna 1969, tak celostátní Rudé právo dne 8. dubna 1969 a ještě v den upálení o tom informoval rozhlas. O případu se psalo a mluvilo spíše jen do výše běžné osobní tragédie, neboť ani KSČ a jistě ani velká část veřejnosti tehdy necítila potřebu chápat čin Evžena Plocka politicky, pouze styl sebevraždy kopíroval tehdy ,,populární,, sebeupálení, kterého ve zvýšené míře začali užívat odpůrci režimu ve střední Evropě. Domnívám se, že tehdy nešlo ze strany KSČ o to, něco záměrně tajit, ale spíše mluvit o mrtvých jen dobře a nejlépe i s úctou k nejbližším pozůstalým o této tragické smrti a jejich okolnostech zbytečně nepsat. Protože kdyby se tehdy měla napsat o smrti Evžena Plocka skutečná pravda, jeho památce a pietě by to spíše uškodilo. Kdyby tehdy StB chtěla, mohla záměrně skutečné pozadí jeho činu rozmáznout a cokoliv si vykonstruovat navíc a demonstrativně ukázat veřejnosti Evžena Plocka a jeho čin ve špatném světle, ale ani StB, stejně jako KSČ, nehodlala Evžena Plocka jakkoliv kritizovat či zesměšňovat a zneužívat jeho činu k jakékoliv vlastní propagandě. A sama Jiskra vydávaná Okresním výborem KSČ v Jihlavě se ve svém článku z 15. dubna 1969 otevřeně pomyslně táže Evžena Plocka, proč tento čin udělal… Sama Jiskra nabádala, aby čtenář svobodně zvážil různé možnosti a varianty a nebylo mu cokoliv ze strany KSČ nuceno, jak tomu bylo jinak běžné. Zároveň však odmítali mluvit o tomto činu jako o politickém protestu, neboť tento protest nebyl zřetelně Evženem Plockem v souvislosti s jeho smrtí projeven. Pouze se ví z jeho projevů a dopisů, že v posledních měsících před smrtí nebyl šťastný z vývoje KSČ a z okupace, stejně jako většina národa.
Jeho pohřbu se zúčastnilo kolem 5 tisíc lidí a nikdo těmto lidem nebránil na pohřeb přijít a účastnit se jej, jako tomu bylo u pohřbu Jana Palacha a dalších. V čele průvodu šlo dokonce vedení Okresního výboru KSČ v Jihlavě a nad jeho hrobem měl proslov i předseda okresního výboru KSČ. Je potřeba také zdůraznit, že na pohřbu Evžena Plocka stály přímo u jeho rakve čestnou stráž Lidové milice, které byly po Státní bezpečnosti druhá komunisticky nejrepresivnější složka, která byla připravena pro ideu komunismu zabíjet nevinné. Náčelník Lidových milicí měl také proslov k památce Evžena Plocka týž den již na tryzně před branou Motorpalu.
V tisku o Evženu Plockovi kolují z pera jeho propagátorů vznešené, ale mylné informace, že je pohřben do hrobu, na kterém si jeho později zemřelí rodiče odmítli vytesat svá jména, aby tím na náhrobku nezastiňovali jméno Evžena Plocka. Skutečností je, že na náhrobku není pouze jeho jméno.
Evžen Plocek byl komunista. Ti, kdo mu dnes vzdávají čest, tvrdí, že to byl ale reformní komunista, který v roce 1968 prozřel a tak je mu vše odpuštěno. Nutné je ale vědět, že Evžen Plocek do KSČ vstoupil v roce 1955, tedy v době, kdy KSČ prováděla největší represe, zavírala a vraždila nevinné. Evžen Plocek musel vědět, že vstupuje do zločinecké organizace. Kdyby mu to někdy vadilo, nejlepším protestem by bylo ze strany vystoupit. Nikdy to však neučinil, a to ani v době, kdy, jak se tvrdí, prozřel. A nebyl to jen řadový komunista, vždyť na jaře 1968 byl zvolen i místopředsedou celozávodního výboru KSČ a stal se i členem Okresního výboru KSČ v Jihlavě. Mohl tyto funkce odmítnout, neučinil tak. Jestli o ně sám usiloval, nevíme. Nevzdal se členství v KSČ ani po vpádu sovětských vojsk 21. srpna 1968, tak jako mnoho jeho spolustraníků, kteří tím dali najevo svůj nesouhlas s okupací.
Existuje několik různých verzí a příběhů o tom, že Evžen Plocek po svém činu, když umíral na lůžku v jihlavské nemocnici, několikrát různým lidem prohlásil, že jeho čin byl politický odpor. Údajně si měl nechat k lůžku zavolat i tajemníka OV KSČ a při plném vědomí mu sdělit, že to byl politický protest a nechce, aby se jeho čin vysvětloval opilostí. Předně, je spekulativní hovořit o plném vědomí, když byl po svém činu Evžen Plocek dozajista nadopován léky, včetně utlumujících léků na bolest. Nemluvě o psychickém stavu po takové události. Navíc podle odtajněných materiálů StB vyšlo najevo, že k lůžku Evžena Plocka byli tehdy připuštěni pouze vyšetřovatelé Veřejné bezpečnosti a jeho manželka, syn a bratr. Nikdo jiný. Místo toho se po smrti Evžena Plocka vyrojilo hned několik lidí, kteří šířili legendy o tom, že byli Plocka před smrtí v nemocnici navštívit, a měl jim sdělit, že šlo o politický protest.
Skutečně nechci být kritikem Evžena Plocka. Nemám vůbec nic osobního proti Evženu Plockovi. Nemám mnoho, co bych mu mohl vytknout, snad kromě jeho členství v KSČ v nejkrutější době jejich dějin. Těm, kteří z něj však po jeho smrti budovali trochu zkresleně ikonu, i za cenu přikrášlování faktů, těm vytýkat lze. Doba po srpnu 1968 byla velmi těžká a smutná. Byla to doba, která nutně potřebovala a žádala si své hrdiny a nikdo nepotřeboval vědět, jak to vlastně přesně bylo. Mým cílem je pojmout jeho čin komplexně, bez předsudků a nezaujatě. Tedy i za cenu toho, že výsledkem bádání bude jiný výsledek a jiná historická fakta, než ta, která se veřejně očekávají k jeho chvále.
Je nezpochybnitelné, že Evžen Plocek byl zklamán okupací sovětských vojsk, že byl zklamán přituhujícím režimem KSČ a nastupujícím diktátem z Moskvy, je nezpochybnitelné, že Evžen Plocek své kritické názory sděloval, nebál se je sdělovat a stál si za nimi. Je však stále otázkou, nakolik má toto souvislost s jeho činem a následnou smrtí. Zvláště, když zde tento totalitní systém pomáhal dlouhá léta budovat.
PhDr. Martin Herzán MSc.
Autor knihy - Jihlava ve spárech StB – vydána roku 2011
17. ledna 2019 byl na www.seznam.cz zveřejněn článek s názvem: ,,Pochodeň č. 3 byla z Jihlavy. Vnuk Evžena Plocka navrhne dědečka na vyznamenání od prezidenta“ kde se k činu Evžena Plocka vyjadřuje i významný český historik PhDr. Petr Blažek, PhD. z Ústavu pro studium totalitních režimů následovně:
„Nenechal žádný dopis na rozloučenou. Jeho motivy nejsou úplně jasné,” říká historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Sám považuje případ Plocka za hraniční. „To není žádná dehonestace, ale věcný historický pohled. V jeho krvi se našlo větší množství alkoholu,” dodává historik.
Ve fotogalerii na těchto stránkách jsou k otevření detailněji nafocené odtajněné dokumenty StB a Nemocnice Jihlava k případu Evžena Plocka.
Ve fotogalerii dokumentů nově umisťuji jako poslední v řadě i archivní dokument, který se na věc dívá z druhé strany. Pro objektivnost. Tam je zmíněna a vyzdvižena politická motivace Plockova činu. Ovšem dokument zpracoval příslušník jihlavské VB npor. Josef Zezulka, který byl podřízený mjr. Mojmíru Doubkovi, který jako náčelník okresní jihlavské VB prokazatelně nechtěl tyto skutečnosti zveřejňovat, přesněji řečeno - chtěl je utajit. Navíc to příslušník Zezulka psal 14. dubna 1969, zatímco posudek o obsahu alkoholu v krvi došel z nemocnice až 21. dubna 1969 (jak vyplývá z jednoho z mých zde zveřejněných archivních dokumentů), takže se tam o tom ani Zezulka nemohl zmínit. Ve stejném mnou zveřejněném dokumentu je i psáno, že Zezulka napsal zprávu o Plockovi pro předsednictvo Okresního výboru KSČ v Jihlavě, která je dle tohoto dokumentu, cituji: ,,v rozporu se skutečností“. Takže i dokument, který by mohl vyznít pozitivně, bohužel vzhledem k předčasnému datu vzniku a jeho autorovi i jeho nadřízenému, není tak úplně průzračně objektivní a nenese ucelenou informaci.
Za jakékoliv další materiály, které by mohli vyznít v prospěch posledního činu Evžena Plocka budu moc rád. A rád je zde zveřejním, protože mým cílem není zveřejňovat o něm informace negativní, ale informace pravdivé. Nebo alespoň ucelené z různých úhlů pohledu.
Ve fotogalerii na těchto stránkách jsou k otevření originální nafocené dokumenty StB a nemocniční zprávy k případu Evžena Plocka z Archivu bezpečnostních složek ČR.
Další archivní bádání o Evženu Plockovi:
Evžen Plocek je prezentován jako v pořadí třetí zápalná oběť. Paradoxně ale těsně před Plockem se jen kousek od Jihlavy v obci Sirákov pokusil benzínem upálit asi 60 letý muž, ten nakonec s těžkými popáleninami přežil (stejně jako u Plocka ale důvody nejsou úplně jasné).
Evžen Plocek byl od roku 1955 členem KSČ a 12.12. 1955 byl zvolen za předsedu Závodního výboru ROH v jihlavském podniku Motorpal. Byl jím následující 4 roky. 16.2. 1968 byl zvolen do Celozávodního výboru KSČ. 1.7. 1968 byl podle archivních materiálů nějakou dobu již místopředsedou celozávodního výboru KSČ. Na jaře 1968 se stal i členem okresního výboru KSČ v Jihlavě. Jakkoliv zní jeho členství a vysoké funkce v KSČ nelichotivě, v Okresním archivu v Jihlavě se mi podařilo získat materiály, které uvádí i více nelichotivé funkce v KSČ, které se v žádném životopisu Evžena Plocka neuvádí, patrně proto, že se týkaly přímo jeho propagandistické výchovy v KSČ. U armády se takovým lidem říkalo politruci. Neuvádí se kdy byl do těchto funkcí zvolen, jen se uvádí, kdy v nich byl: V dubnu 1962 byl člen závodního lektorátu při celozávodním výboru KSČ. V říjnu 1962 byl už vedoucí závodního lektorátu při celozávodním výboru KSČ. V lednu 1968 byl předsedou ideologické komise při celozávodním výboru KSČ. Vše v největším jihlavském podniku Motorpal. Z tohoto titulu občas napsal i ideologické články do podnikových novin Tryska. Přestože se nedochovala všechna čísla, z dochovaných lze citovat některé výroky Evžena Plocka, které mnohdy zavání až názorově krutými 50. lety, ač byly psány až v 60. letech. Následuje pár ukázek článků Evžena Plocka z novin Tryska, kde tučný je název článku, následuje číslo vydání a datum vydání, pod nimi citace z těchto článků, kde propaguje i vedoucí úlohu strany, která byla nedemokratickým pilířem totalitarismu komunistické strany:
Světlá široká cesta č. 30 27.7. 1961
,,Zejména vyniká parazitní účast kapitalismu, kdy pracovní disciplína spočívá na beznaději a v zoufalém boji o udržení životního standardu, i když v nejnižších mezích tolerance… Kapitalismus však dosud neleží na lopatkách v celém světě. Dosud sají pijavice všech barev dělnickou krev v mnohých částech světa.“
Nová opatření na úseku propagandy č. 15 10.4. 1962
,,Komunistická výchova je jednotný proces formování všestranně rozvinutého člověka, který všemi svými fyzickými i duchovními vlastnostmi, znalostmi a schopnostmi je na úrovni ideálů nové společnosti. Prohlubovat komunistickou výchovu znamená položit ještě větší důraz na propagandu marxismu-leninismu.“
Za uvědomělý nástup stranické propagandy č. 38 9. října 1962
,,Z návrhu nových stanov strany jasně vyplývá pro každého z nás povinnost nejen si osvojovat marxismus-leninismus, ale současně úkol naplňovat získané poznatky v každé životní situaci, za všech okolností.
Nejde tedy jen o zvyšování vlastní ideové úrovně, ale rovněž o aktivní podíl každého komunisty na rozvíjení komunistické výchovy všech pracujících. Bez soustavného plnění této zásady nemohli bychom odpovědně uskutečňovat program, který před námi stojí…
Jestliže rozmach stranické výchovy a masové politické práce je jedním z nezbytných předpokladů k prohlubování vedoucí úlohy strany, ideové jednoty komunistů a jejich spojení se všemi pracujícími je pak nanejvýš nutné, abychom na všech stupních, ve všech našich organizacích se postarali o odpovídající uvědomělé zajištění vysoké kvality stranického školení…
To s sebou přináší pro lektorské skupiny povinnost nevidět pouze současné téma, ale cílevědomě se připravovat k základním úkolům propagandistické činnosti, které mají těžiště právě v učení marxismu-leninismu…
Velkým pomocníkem v tomto směru budou pro nás materiály XII. sjezdu strany. Důkladně využít této příležitosti, seznámit se s výsledky XII. sjezdu všechny pracující, znamená, učit se a učit druhé praktické abecedě marxismu-leninismu.
Další rozvoj naší socialistické společnosti a její přechod ke komunismu je spjat s ideologickou úrovní nás všech. Tato známá pravda si přímo vyvolává potřebu uvědomělého nástupu v celé výchovné činnosti, abychom neutuchající zájem komunistů a všech pracujících o XII. sjezd naší strany proměnili v konkrétní činy za uspokojení našich grandiózních perspektiv. Toto budiž vůdčím smyslem naší každodenní práce.“
Zbraně i květy č. 34 17.9. 1963
,,Když 21. září 1920 vyšlo první Rudé právo, nešlo sice o nic jiného než o dozrání nové kvality, která se rodila v kvantitě podmínek oné etapy, ale sám tento zákonitý jev musel být posunut k datu svého vzniku lidmi, kteří rozpoznali vývojový směr…
Narozeniny Rudého práva nás každoročně přesvědčují o tom, jak velký vliv má tisk, jak velkou je zbraní v našem boji.“
V životopisech o Evženu Plockovi se často píše, že byl v roce 1968 delegován na Vysočanský sjezd v Praze za jihomoravský kraj, jinde za Jihlavu. Dává to jistou vážnost celé situaci. Skutečnost z archivních materiálů je ale jiná, Evžen Plocek byl na tento sjezd delegován pouze podnikem Motorpal a měl tam zastupovat komunisty z jihlavského, batelovského a telčského podniku Motorpal. Byl jen jedním z 1192 ze zúčastněných delegátů sjezdu, kde veřejně nevystoupil s žádným příspěvkem. Jenom z Jihlavy bylo na sjezdu přítomno 12 delegátů.
Nevíme ani jestli a jak hlasoval, víme jen, co po tomto sjezdu napsal ve svém dopise, kde byl kritický. Vysočanský sjezd se uskutečnil den po invazi sovětských vojsk 22.8. 1968. Necelý měsíc předtím v novinách Tryska v čísle 29 z 29. července 1968, ještě ve svém článku nazvaném ,,Mandát,, Evžen Plocek řekl větu, která moc nevypadá jako chvála tehdejšího obrodného proudu a jasné přesvědčení o situaci: ,,Tvrdě se veslovalo, ale řízení bylo v rukou diletantů, což způsobilo, že jsme nyní v neznámých vodách.“
Motiv upálení – nešťastná láska?
Když jsem v roce 2011 vydal svoji knihu Jihlava ve spárech StB, věnoval jsem se v ní okrajově i případu Evžena Plocka. Tam jsem se zabýval i motivací jeho sebevraždy. Zmínil jsem tam i informaci, která mi byla sdělena zprostředkovaně od Jaroslava Šebesty, což byl nejlepší přítel Evžena Plocka. Totiž, že čin Evžen Plocek provedl z nešťastné lásky. Napsal jsem tehdy v knize doslova: ,,Ti, kdož Evžena Plocka znali tvrdí, že sice nesouhlasil s okupací sovětskými vojsky, ale sebevraždu spáchal z nešťastné a nenaplněné lásky k jisté ženě, ač byl jinak ženatý a měl děti, svoji roli sehrál bohužel i zkonzumovaný alkohol.“
Bylo mi velmi vyčítáno, že jsem tuto informaci tehdy v knize uveřejnil. Chápu, že to může být velmi osobní a i z určité slušnosti a etiky jsem již tuto část argumentace dále nepoužíval, ač mě nikdo nepřesvědčil o její nepravdivosti.
4. dubna 2019 se však k této citlivé věci vyjádřil v tisku (deník AHA) i další významný jihlavský historik a autor mnoha knih literatury faktu, bývalý zastupitel a radní města Jihlavy pan PhDr. Zdeněk Jaroš (*1941). Cituji z tohoto tisku: Podle jihlavského historika Zdeňka Jaroše v době své sebevraždy Plocek procházel manželskou krizí, v tehdy 40tisícovém městě se také tradovalo, že dost pil. „Trápil se neopětovaným vztahem k jedné ze svých kolegyň,“ tvrdí Jaroš. I proto vedení města dlouho odmítalo udělit jihlavskému rodákovi čestné občanství.
V témže článku se k tomu přidává také bývalý radní a zastupitel města Jihlavy Martin Málek, který zde vysvětloval, proč hlasoval tehdy proti udělení čestného občanství města Jihlavy Evženu Plockovi. Cituji z článku: „Postavil jsem se proti tomu. Měl jsem tehdy k jeho osobě vyjádření od historika Petra Blažka z Ústavu pro studium totalitních režimů. Je otázkou, zda ho těžké svědomí k tomu činu nedohnalo,“ vysvětloval včera Aha! své rozhodnutí z roku 2013 někdejší radní a zastupitel města, Martin Málek.
Toto citlivé téma tedy stále přetrvává. Nahrává mu bohužel i fakt, že Evžen Plocek těsně před upálením napsal na dva kusy papíru své poselství, které patrně považoval za nejdůležitější: ,,Pravda je revoluční. Antonio Gramsci.“ Na druhý papír poté napsal ,,Jsem pro lidskou tvář, nesnesu necit – Evžen.“ První výrok lze chápat politicky či společensky, ale vysvětlovat jde různě. Avšak druhý papír s posledními slovy Evžena Plocka napovídá spíše osobnímu vyznání. Jako by vyčítal někomu konkrétnímu, že k němu byl necitlivý nebo neopětoval jeho city. Tím spíše, že se pod to podepsal familiérně pouze svým křestním jménem Evžen. Bylo to určeno pro nějakou ženu?
Pokud by se měla zjišťovat skutečná motivace upálení Evžena Plocka, jistě by i toto citlivé téma mělo být bráno v potaz a k přemýšlení. Stále si však myslím, že to není to nejdůležitější. Na Evženu Plockovi lze nacházet mnoho jiných faktů a není třeba zasahovat do citlivých témat. Nikdo není dokonalý a je třeba si uvědomit, že Evžen Plocek nemůže za to, že se jej někteří lidé snaží posmrtně ,,blahořečit,, a proto i přikrášlovat. Toto určitě není vina Evžena Plocka jako člověka, ale lidí, kteří věří tomu, že udělají dobrou službu patriotství a vlastenectví, když o tomto mrtvém budou hovořit pouze dobře. Jenže z dobré vůle se pak stávají historické nesrovnalosti a tudíž i pochybnosti.
Eva Kantůrková a Evžen Plocek
Často se argumentuje, že Evžena Plocka a jeho příběh pro český disent objevila známá česká spisovatelska a disidentka Eva Kantůrková (*1930), když v samizdatu Alternativa z dubna 1989 napsala článek Zamlčená oběť o Evženu Plockovi. Bezpochyby napomohla tomu, že se o Plockovi začalo mluvit. Článek Evy Kantůrkové jsem četl a když pominu, že jsou v něm mnohdy nepřesné údaje, článek je psán opravdu poplatný době disentu těšně před revolucí – udělat z jakékoliv jiskry či náznaku velký případ a velké emoce. Další problém mám s autorkou samotnou. Ač dozajista dobrá spisovatelka, není asi vhodné, když se snaží tvořit ikonu a osobnost někdo, kdo sám nemá zcela čistý štít. Když pominu, že Eva Kantůrková bylo až do roku 1970 členkou KSČ, zatímco ,,slušní,, komunisté z protestu vystoupili hned v roce 1968 pro vpádu Sovětských vojsk, byla a možná ještě stále je Eva Kantůrková propagátorkou celosvětové a nebezpečné sekty Církev sjednocení (Moonova sekta).
V roce 2009 byl život zakladatele této sekty použit Evou Kantůrkovou jako námět a duchovní rozměr jejího románu Doteky (Eva Kantůrková, Doteky, Praha: Dauphin 2009, ISBN 978-80-7272-202-0)
V roce 2010, když vyšla kniha Na cestě ke světu míru, lásky a harmonie, kterou napsal sám zakladatel sekty Son-mjong Moon, napsala předmluvu k této knize opět Eva Kantůrková, kde se na čtyřech stranách vyznala k ,,lásce,, k této sektě a jejímu zakladateli a přiznává tu, že zná zakladatele sekty osobně a účastnila se akcí jeho církve (Son-mjong Mun, Praha: Ideál 2010, ISBN 978-80-86995-18-2)
Církev sjednocení neboli Moonovu sektu založil v roce 1954 v Koreji tamější občan a obchodník Sun Myung Moon, narozen r. 1920. Dnes jde již o celosvětovou nebezpečnou sektu založenou na kultu osobnosti zakladatele Moona, který se prohlásil za Ježíše Krista (Mesiáše) a prohlásil, že veškeré křesťanství padlo a má být z Boží vůle nahrazeno jeho Církví sjednocení. Bibli označil za druhořadou a místo toho svým věrným sepsal vlastní bibli – Božský princip, který je dle něj tou pravou ,,biblí,,. Vstup do této církve se neděje křtem, ale sňatkem dvou lidí. Sekta pořádá hromadné svatby, kdy ženicha i nevěstu vybírá vůdce sekty a často se před svatebním obřadem oba ani neznali. Chybí tam tedy to hlavní – láska. Církev používá běžné psycho-manipulativní techniky známé z komunistické propagandy nebo dnes z různých komerčních reklam. Členové se musí podrobit ,,dobrovolné,, převýchově a jsou silně omezeni v mnoha vlastních rozhodovacích procesech a osobních svobodách. Církev má i prvky antisemitismu. Zakladatel sekty Moon například prohlásil, že oběti holocaustu prostě jen zaplatili za ukřižování Ježíše.
Vzhledem k tomu, že je svoboda náboženství, nevyčítám Evě Kantůrkové její náboženské názory, ale myslím si, že pokud píše o celospolečenských tématech nebo píše o osobnostech a spoluvytváří pohled na ně, mohou být její texty snižovány a zatěžovány její veřejnou podporou nějaké sekty. Jestli oprávněně nebo jen sugestivně je na zvážení.
Upozorňuji jedince, kteří mi neustále píší výhružné dopisy a emaily, snaží se agitovat v tisku a nutí mě neustále smazat tyto stránky, aby si uvědomily, že žijeme již téměř 30 let ve svobodné a demokratické společnosti, kde člověk má právo říkat svůj názor, tím spíše vztažený k historickým událostem a tím spíše, když objektivně, tak jako já, dokáže hodnotit více úhlů pohledu – kladných i záporných. Má zde zveřejněná tvrzení se opírají o skutečné archivní materiály. Názor ať si udělá každý sám - tak by to mělo správně být… Máte-li jakoukoliv výhradu, napište mi přesně a naprosto jasně, co vám není v mém článku jasné a s čím nesouhlasíte !!! Ale nesnažte se umlčovat historická a doložitelná fakta, to už tady bylo před rokem 1989 !!!
PhDr. Martin Herzán, MSc.
herzan.m@seznam.cz
.
